Jestli chceš něco, co jsi nikdy neměl, musíš dělat něco, co jsi nikdy nedělal..

Trvalo mi několik let, než jsem sama sobě dovolila připustit si fakt, že svoboda a hojnost není pro vyvolené a pro ty ,,lepší“… pro ty, co mají štěstí nebo si to zaslouží..

Svoboda a hojnost je tu pro všechny. Jen si musíme dovolit ji žít. Opustit v sobě zaběhnuté koleje, vydat se občas do neznáma, objevovat v sobě strachy a učit se jim nepodléhat..

Já jsem v sobě stihla nahromadit tolik strachů. Až se zpětně divím, že jsem v nich mohla žít.

Uzavřela jsem se do své skořápky bezpečí a nikdy mě moc nebavilo koukat se kolem sebe. Sledovat lidské příběhy, objevovat nová místa, hledat způsoby, jak naplňovat svůj život.

Ze strachu?

Měla jsem vyřazeno, jela na neutrál…

Až se mi ta jízda pěkně vymkla…

Dneska už věřím, že duše tady má nějaký záměr. A tělo je pro ni způsob, jak může konat. Začaly se mi zdát sny, které mě učily vidět život jinak. Začala jsem se každý den dívat na oblohu. Pokaždé jsem plakala. Jakoby mě poléval pocit – jsi tu, pojď žít…

Jenže já se pořád tak bála. Co když mi někdo ublíží… Co když ublížím někomu já… Co když tohle nevyjde a co když na tohle nejsem dost dobrá…

Ještě to vydržím… to půjde.. Vždyť mi vlastně nic nechybí…

Taková klasická výmluva naší mysli. Jenže tehdy jsem to ještě nevěděla. Neznala jsem, jak mysl umí srážet naše srdce a to, co cítíme.

Čím víc jsem si dovolovala tančit a dívat se do nebe… tím víc skořápek začalo odpadávat. A já konečně začínala cítit sebe. Čím víc zranitelnosti jsem cítila, tím víc jsem plakala a tím víc jsem se bála. Ale nešlo to už zastavit. Rozložená na milion střípků jsem udělala svůj první veliký krok, který nerozhodla hlava, ale srdce.

Uvědomila jsem si v tom, že sice pláču, ale je to vlastně mnohem krásnější než kdybych zůstala na místě a necítila nic. Prožívat naplno smutek je totiž předpoklad k tomu, abychom mohli naplno prožívat i radost.

Život si vždycky najde cestu, jak nás probudit..

Cítit v sobě život znamená, neustále živit to, abychom byli napojeni sami na sebe, rostli a jednou odcházeli s pocitem, že to tady stálo za to!

Cítíte vděčnost, že žijete?

Mohlo by se vám také líbit...