Vysoká citlivost.. Škatulka, která nám může pomoci na cestě k sobě

Nerada se označuju jako vysoce citlivá, introvertní apod.

Napíšu vám víc k tomu, proč mi to nedává smysl.. Nebo proč mi dává smysl využít tyhle a podobné ,,škatulky” k tomu, abychom se mohli zbavovat nánosů, které jsme si nasbírali v procesu výchovy a které nám brání žít svou čistou podstatu.

Myslím si, že podstatou života je rovnováha. Rodíme se sem s určitými vlastnostmi. Někdo je upovídaný, někdo mluví méně. Někdo je šťastný, když má kolem sebe partu lidí, jiný je šťastný v samotě. Ryba umí plavat, pták umí létat.

Jenže my lidi máme zvláštní potřebu se porovnávat. Mít nějakou normu, ke které by měl každý směřovat. V ničem moc nevybočovat. Když mluvíš málo, jsi divný, když meleš moc, jsi taky divný.. Nikdo vlastně ani pořádně neví, co tou normou je, ale směřovat k ní je známkou správného vychování.

Už z podstaty rovnováhy tohle nedává smysl.

Je tady den a noc.. Stejně tak je potřeba, aby tady byli lidé tiší i hlučnější..
Aby tady byli lidé, co umí tvořit rukama a lidé, kteří mají obě ruce levé, zato umí skvěle přemýšlet..
Lidi, stejně jako všechno tady na zemi, se mají doplňovat a tvořit celek, harmonii..

Kdybychom už od narození dokázali důvěřovat životu a rozvíjeli schopnosti, s kterými jsme se narodili, nepotřebovali bychom o sobě vědět, jestli jsme introvert nebo extrovert. Jen bychom bez posuzování byli. Všechna tahle označení by ztrácela smysl.

Jenže kdo z nás mohl vyrůstat v tak velké důvěře, že je vpořádku tak, jak je?
Myslím, že nikdo..

A tady přichází na řadu smysl ,,škatulkování”. Když si jako dospělí uvědomíme, že vlastně nějak nezapadáme do společnosti, která je tímto umělým srovnáváním tvořená, začneme pátrat, co je v nás špatně.
Bohužel tak moc jsme se vzdálili své čisté podstatě, že hledáme, co v nás je ŠPATNĚ..

Najdeme třeba pojem ,,vysoká citlivost”.. zjistíme, že v tom a tom roce to někdo objevil a pojmenoval. Že je to povahový rys, s kterým se narodí zhruba 20% lidí.

A až když víme, že je to podloženo psychologií a výzkumy, přijmeme tuhle svoji vlastnost a učíme se jí naslouchat. Najednou už díky tomu, co víme, následujeme mnohem snáz svoje potřeby..

Je to trochu zvrácené, že k přijetí své jedinečnosti se musíme prokousávat až skrze výzkumy odborníků a psychologů.
Tím jejich práci nijak nesnižuji.. naopak.

Jen mi přišlo zajímavé tohle zamyšlení nad paradoxem lidství.

Pokud tedy vidím nějaký smysl v označování povahových rysů, pak je to pro mě možnost sebeobjevování a díky tomu návrat ke své přirozenosti, kterou v sobě mnozí z nás potlačili.

Mohlo by se vám také líbit...