Možná, že vám (podobně jako mně) spadl pomyslný kámen ze srdce, když jste zjistili, že být citlivý je normální a rozhodně v tom nejste sami. Citlivost může být krásným darem, pokud se s ní naučíme pracovat a mít ji rádi.

Napsala jsem také článek o tom, proč nemám ráda škatulky jako ,,vysoká citlivost“, ,,introverze“ apod. a proč i tak tohle označení používám..

Vysoká citlivost.. škatulka, která nám může pomoci na cestě k sobě

Hypersenzitiva (HSP Highly sensitive people) není něčím, co bychom získali během života. Je to povahový rys, se kterým jsme se narodili. Výzkumy uvádí, že je nás okolo 20%.. Stručně by se vysoká citlivost dala popsat asi tak, že máme oproti ostatním lidem jiný filtr, přes který vnímáme svět. Vjemy, kterých si někteří ani nevšimnou, jsou pro nás zahlcující. Může to být např. pobyt v nákupním centru, kde kromě mnoha lidí vnímáme rušivou a hlasitou hudbu. Nebo pracovní prostředí tzv. open space také asi nebude nic pro hypersenzitivní. Často máme i hodně vnímavá a citlivá těla..

S touto povahou není vůbec těžké se rychle přestimulovat a zahltit. Když člověk o této své vlastnosti neví, může trpět nevysvětlitelnými bolestmi hlavy, úzkostmi apod. Ovšem, když se naučíme být vůči sobě vnímavý, dají se pomyslné ,,slabiny“ přetavit na přednosti..

Začnu svým příběhem.. a budu jím postupně pokračovat i v dalších článcích..

Jako malá jsem ve třech letech nastoupila do školky.. Je to tak pro všechny normální a běžné. Považuje se za normální, že se dětem v tomto období stýská, jsou více nemocné, pláčou bez maminky. Jenže já to měla ještě posunuté a vlastně jsem si nikdy nezvykla. Byla jsem vždycky ta holčička, co si pořád jen malovala nebo seděla v koutku a pozorovala ostatní, jak si hrají. Často jsem se ráda dívala z okna a vyhlížela postavu mojí maminky.. Neměla jsem potřebu se zapojovat do kolektivu..

Když takové vlastnosti vykazuje malé dítě, nikdo to ještě moc neřeší a bere se to. Jenže pak přijde hranice, kdy už dospělým začne připadat divné, že ani školka nepomohla ,,zocelení“ a mají pocit, že vám musí nějak pomoct, abyste se v té tvrdé realitě života jednou neztratili..

Co vám teď jako první přijde na mysl, když se vžijete do situace malého vystrašeného človíčka? Myslíte, že mu pomůže, když mu řeknete o tvrdosti života a o tom, že se musí naučit mu čelit?

Nebo by stačilo prosté objetí se slovy, že je vpořádku tak, jak je?

Možná, že hodně dospělých má pocit, že by své dítě příliš rozmazlovali, kdyby mu říkali, že ho mají rádi takové, jaké je… A přitom u nás citlivých je právě přijetí a důvěra ta největší pomoc.

Já jsem u sebe nikdy nechápala, proč mi stačí tak málo, aby se mi chtělo plakat. Nebo proč jsem unavená mnohem dřív než ostatní. Proč mě tak často bolí hlava a proč trávím čas ráda doma. Nerada jsem se dívala na filmy, protože jsem se vždycky tak vžila do postav, že jsem pak ještě dlouho cítila jejich emoce.. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně a snažila jsem se přizpůsobovat tomu, co je ,,normální“. Nikdy mi to ale nešlo a naopak mě to ještě víc vyčerpávalo.

Neuměla jsem pracovat s tím, co bylo uvnitř mě a měla jsem pocit, že jsem tak divná, že to ani nemůžu s nikým sdílet, protože bych byla odsouzená za to, že jsem jen zbytečně citlivá.. Jednou jsem kvůli bolestem hlavy podstoupila neurologická vyšetření, která neodhalila žádný problém a byla mi následně předepsána antidepresiva, která jsem nikdy nezačala brát.

Když to teď píšu, běhá mi mráz po zádech a říkám si, jak moc je potřeba, aby se o citlivosti, introverzi a obecně o čemkoli, co se vymyká běžnosti, mluvilo.

,,Svět, který je nám předkládán jako norma, není svět, který musíme žít… Na nás je, kým se budeme obklopovat, kde budeme žít, jak budeme přistupovat ke svým dětem, vztahům.“

Znát se, přijmout se… to je základ k tomu, abychom mohli rozvíjet sami sebe a být spokojení…

Postupně s vámi budu sdílet moje kroky k tomu, jak se osvobozuju od SVÝCH představ, jaká bych měla být …

Pokud byste si chtěli přečíst více odborných informací o vysoké citlivosti, doporučuji tyto knížky.